Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle deska to nemá lehké. THE MARS VOLTA byli ve své době blesk z čistého nebe. Vyšlo několik naprosto šílených desek, které představily srážku hardcore a progresivního rocku z úplně netušených úhlů. Byl to temperamentní výbuch hudební energie, podpořený skvělými hráčskými výkony. THE MARS VOLTA přicházejí po dlouhých deseti letech s novou deskou, která je… jiná. V každém případě je na ní snadno rozpoznatelný rukopis, který si kapela vytvořila. To se nemění. To, co se změnilo, je celkové vyznění a energie, kterou v pořadí sedmá deska vyzařuje.
Aktuální album je o poznání melancholičtější a umírněnější. Navzdory použité dynamické španělštině tu najdete mnoho vyklidněných pasáží. Nejsou to THE MARS VOLTA, co se zmítají ve frenetických křečích. Ubylo epileptických záškubů. Je to nahrávka, kterou složili chlápci, úspěšně přeživší krizi středního věku. Mnohé fragmenty mají minimalističtější vyznění, pohrávají si s jednotlivými zvuky. Naprosto chápu, co zaryté fanoušky prvních desek nejvíce štve. Z pohledu kritiků desky to jsou THE MARS VOLTA na sedativech a oni očekávali další kokainovou párty. Nová deska je mnohem smířlivější a možná i usmiřující, chtělo by se mi napsat.
Desetiletá mezera mezi deskami je zapříčiněna hlavně konfliktem mezi Cedricem Zavalou a Omarem Rodriguez-Lopezem, který eskaloval v roce 2013, když Cedricem cloumaly životní změny. Například to, že vstoupil ke scientologům. Zcela jistě k situaci přispělo i rozhodnutí, že odmítl jet turné na podporu jejich předchozí desky. Stíny této doby jsou vlastně patrné v tématech aktuálního materiálu. Naději na nové skladby THE MARS VOLTA vyvolal již v roce 2017 návrat AT THE DRIVE-IN. Nicméně nic se nemá uspěchat. Ani aktuální materiál nikam nespěchá.
THE MARS VOLTA tu započali novou kapitolu. Už se nikam neženou. Deska je stále plná parádních hudebních nápadů a zajímavých rytmů. Už to není tak vzrušující jízda jako na počátku, ale mně osobně to vůbec nevadí. Kapela se šedinami, jejíž zpěvák skáče žabáky, a za ním se odehrává naspeedovaná hudební verze epileptického záchvatu, by nepůsobila moc uvěřitelně. THE MARS VOLTA zestárli a do ničeho se nenutí. Jsou mnohem více emotivní tím melancholickým a písničkovým způsobem, ale stále generují spoustu muzikantsky hodnotných míst. Současně z nich čiší určitá uvolněnost a nenucenost. Nemusí světu nic dokazovat. Nová deska nechce být revolucí, která smete všechny kolem, přesto je v rámci směřování kapely výraznou evolucí. THA MARS VOLTA nepřešlapují na místě, ani nežijí z dřívější podstaty. Vyvíjejí se.
Nová deska nechce být revolucí, která smete všechny kolem, přesto je v rámci směřování kapely výraznou evolucí. THE MARS VOLTA nepřešlapují na místě, ani nežijí z dřívější podstaty. Vyvíjejí se.
1. Blacklight Shine
2. Graveyard Love
3. Shore Story
4. Blank Condolences
5. Vigil
6. Que Dios Te Maldiga Mi Corazón
7. Cerulea
8. Flash Burns from Flashbacks
9. Palm Full of Crux
10. No Case Gain
11. Tourmaline
12. Equus 3
13. Collapsible Shoulders
14. The Requisition
Měl to být návrat výjimečné kapely, který se pro mě bohužel proměnil v určité zklamání. Přestože umí i THE MARS VOLTA model roku 2022 předvést povedené harmonie a melodie, jejich příliš civilně a poklidně působící prezentace ztrácí energii a živelnost, která dle mého názoru tvořila gró jejich jedinečnosti. Hladce plynoucí skladby už neprezentují THE MARS VOLTA, které jsem měl rád. Přesto i tuto vzdušnou až melancholickou polohu umí THE MARS VOLTA servírovat s bravurou mistrů. Takže nakonec někde na půl cesty.
20. ledna 2023
ZE SHOUTBOX-u
RIP
Jsou to stále THE MARS VOLTA? Jsou. Tak specifický rukopis se prostě nezapře. Jen jim prostě někdo do pití hodil koňskou dávku sedativ. Nebo jde o příznak stáří? Zmoudření? Všechno je zklidněné, netěkavé a o poznání méně temperamentní. Tohle zbyde, když se všichni vybouří.
Středa, 5. října 2022
Noisy
Návrat výjimečné kapely, událost roku? Pro mne bohužel ne. I když často povedené harmonie a melodie končí v překvapivě civilně a poklidně působícím celku. Chybí experimentální živelnost. Hladce plynoucí skladby už neprezentují THE MARS VOLTA, které jsem měl rád.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.